Protože byl v pondělí svátek, naplánovali jsme si s Reném výlet do vzdálenějších končin Japonska – do okolí Hirošimy. Tohle město asi všichni znáte a po pravdě řečeno nebýt atomové bomby, tak tam asi moc turistů nepřijede. Ale po pořádku od sobotního rána.

Vyrazili jsme kupodivu podle plánu na šinkanzen směr Himeji. Tam jsme vylezli ven, zjistili, že dost prší a vrátili se zpět a pokračovali až do Hirošimy. Tam už naštěstí déšť přestal a mohli jsme se tedy vydat na prohlídku města. Začali jsme místním hradem (to samé jako na většině míst v Japonsku – znovu vybetonovaný po válce), kde nás opravdu překvapil dokonalý systém navigace turistů. Od hradu už jsme se vydali k největším atrakcím, ale po cestě jsme ještě náhodou potkali odloženou parní lokomotivu.

Nejzajímavější Hirošimská památka – A-Bomb Dome – je pro Čecha ještě více zajímavá, protože ho navrhl český architekt Jan Letzel. Na nedalekém ostrově se v mírovém parku nachází nespočet pomníků obětem výbuchu. Jen čínské obětí z politických důvodů mají svůj pomník mimo centrum města. V parku se také nachází muzeum, ve kterém se dozvíte všechny okolnosti výbuchu, co mu předcházelo a třeba také to, že Američané si jako svůj první cíl pro atomovou bombu vybrali ještě dlouho před koncem války Japonsko, protože si mysleli, že Japonci by v případě, že bomba nevybuchne, nebyli schopní pochopit jak funguje. V muzeu je také model města, kde můžete porovnat, jak to vypadalo před výbuchem a po výbuchu.

V neděli jsme vyrazili do nedaleké Miyajimy, kde na nás už čekala slavná plovoucí brána. Ale ještě před tím, než jsme k ní došli, stihl René přijít o mapu v souboji s jelenem. Vítěz jí nakonec uhájil i proti ostatním a mohl by si na ní v klidu pochutnat, kdyby mu jí nevytrhl kolemjdoucí Japonec. Kromě slavné brány jsme na ostrově viděli stovky Buddhů a zajímavou podzemní svatyni, ale přeci jen po pár měsících v Japonsku už člověku všechny ty chrámy moc zajímavé nepřijdou. Nakonec jsme ještě prošli místní obchodní uličku, kde v každém druhém domě měli stroj na výrobu místních sušenek. Můžete si vybrat z mnoha náplní, kromě tradiční (a nám nechutnající) fazolové pasty i čokoláda, puding nebo sýr. Pak už jsme nasedli na trajekt a tramvají se vrátili do Hirošimy.

Pondělní ráno jsme už Hirošimu opouštěli a chystali se na druhý pokus návštěvy Himeji. Cestou nás svezl starý šinkanzen, ve kterém si člověk opravdu připadá, že se vrátil o pár let dozadu. Cesta utekla poměrně rychle, přestože tento starý vlak jezdí na místní poměry pomalu.

Himeji bylo plné dívek v kimonech, takže už od nádraží jsme tušili, že se zde něco děje. Co se slavilo nevíme, ale v průvodech nesli šťastné dívky (tak ji pojmenoval jeden z jejích nosičů) a pak slavnostně naráželi sud s rýžovým vínem. Tímto zdržením se nám trochu zkrátil čas plánovaný na návštěvu hradu, ale nakonec jsme za dvě hodiny stihli projít vše od modlitebny v nejvyšším patře po pokoje princezny v západním křídle. Pak už jsme se s hradem rozloučili a vydali se na cestu do Nagojy.

Advertisement

= Delivery Day

Tak a je to tady. Na dnešní den byla naplánována uzávěrka naší práce a finální odevzdaní zákazníkovi. Tiskárna vytiskla jen za poslední den 20 000 stránek dokumentace. Odevzdáno! Od tohoto okamžiku je značná část práce za námi, nyní bude následovat ne o moc snažší část a to support.

Každopádně jsou všichni rádi a hýří vtipem na čtvrteční závěrečné besídce.

Dnešního dne je tomu 28 let, co jsem se narodil. Jak tomu tak bývá a jak se v Murphyho zákonech píše, v kanceláři na mě čekalo nezvykle moc práce, více než ve dnech ostatních. Ale co už. Na dopoledním meetingu jsem navrhl, že bych rád narozeniny oslavil teď již tradičním způsobem – KARAOKE. Ostatním nezbylo než souhlasit – někteří byli dokonce i rádi, ale všichni jsme se tešili na večer.

V 19:00 jsme se sešli před domem, kde bydlíme. I když jsme zamířili do místa poměrně vzdáleného a 2 naše německé kolegy tím značně otrávili, netrvalo dlouho a po zaplácnutí břicha dvojitým hamburgerem se začal i na jejich tvářích objevovat úsměv. Vše bylo připraveno na karaoke.

Původně objednané 2 hodiny jsme následně museli prodloužit ještě o hodinu. Akce se vydařila, každý se realizoval a já si nemohl oslavu než pochvalovat.

Dokumentace v podobě fotek existuje, právě probíhá její zpracování…

Opožděně, ale přece. Zpětně se pokusím okomentovat náš výlet do Nagashima Spaland, zábavního parku.

Jedná se tedy o zábavní park, podobný tomu, který můžete navštívit například ve vídeňském Prateru. Všude, kam se podíváte, samé atrakce pro všechny věkové kategorie, ze všech stran se line veselá hudba cirkusového žánru. Cukrové vaty, zmrzliny, cinkrlátka, mončičáci, gumové pendreky a hlavně nezapomenutelné přepálené promaštěné jídlo z fast foodů. Vzhledem k tomu, že se blíží konec sezóny a nemusíme se brodit zkrz davy lidí, náš úkol je jasný. Musíme vyzkoušet co možná nejvíc atrakcí. K tomu nám má pomoci permanentka na celý den a všechno, která se v našem případě několikanásobně vyplatila.

Abychom toho stihli maximálně, vyrážíme časně z rána a to ve složení: Honzík, Michal, Ronny, Mitsuyo a já. Ronny absolvuje tento zážitek již podruhé, protože se při první návštěvě nemohl dosyta nabažit.

Nevím, zda to nebyla chyba, ale jako první atrakci jsme si dali tu nejdrsnější. Jmenuje se Steel Dragon. Pro mě to byl zážitek na plné čáře, protože jsem na něco takového nebyl vůbec zvyklý. Jedná se o obří roller coaster a já byl pouze na mnohem mnohem menším jednou v Prateru a to je vše. A teď toto 🙂

Roller coasterů jsme vystřídali hodně, snad všechny. Měli jich tam tolik druhů: vzhůru nohama (Space Loop), vývrtky, staré dřevěné, které měly účelnou tendenci se každou chvíli rozsypat, a další obracečky žaludku. Zajímavým roller coasterem byl ten, co po krátkém ale prudkém sjezdu zahučel přímo do vody. Užasné bylo, jak se zvedla obrovska vlna o prední hranu vozíku.

Atrakce houpačkového typu jako tato nebo tato mně osobně moc dobře nedělaly. Ba dokonce mi dělaly zle. Proto jsem je dále nevyhledával. Až jsem se divil, že obyčejná houpačka mi zvedne kufr, ale volný pád, či vystřelení do vesmíru nikoliv. Po houpačce jsme si dali jednu uklidňující jízdu na velekole.

Mimo roller coasterů jsme si také vyzkoušeli všemožné soutěže.

Prostě zábava jak se patří.

Protože se už platnost našich víz chýlila ke konci, vyslala nás firma na výlet do Koreje, aby nám při vstupu do Japonska udělili další devadesátidenní vízum. Nejdříve jsme se Šinkanzenem přepravili do Tokya, tam jsme se po delším čekání sešli se zmateným kolegou Okou a vyrazili vlakem a monorailem na letiště. Tam Oka zavelel k útoku na letadlo a odletěli jsme do Soulu.

V Soulu na letišti jsme si nejdříve naplnili peněženku drobnými (místní měna má kurz asi 50:1 ke koruně) a přistaveným autobusem jsme se vydali do města. K našemu velkému zklamání jsme se nejeli rovnou ubytovat ani najíst, ale byli jsme poctěni návštěvou duty free nákupního centra. Nekoupili jsme si ani hodinky Rolex ani kabelku Louis Vuitton, ale aspoň jsme trochu viděli noční Soul, a po dvaceti minutách jsme pokračovali na cestě do hotelu.

Po ubytování už jsme hladoví vyrazili do víru velkoměsta (Soul má 10 miliónů obyvatel, metropolitní oblast 23 milónů). Celkem rychle jsme našli korejskou restauraci a nacpali se pečeným masem, jehož některé kousky byly obzvláště pálivé. Při procházce jsme viděli ryby čekající na uvaření v akváriích na ulici, Honzík poprvé ochutnal jídlo na ulici a po procházce živými částmi města jsme skončili v místním klubu.

V sobotu ráno nás po luxusní a drahé (30000 Wonů) snídani čekala prohlídka města. Začali jsme ve vězení Soedaemun, kde během Japonské kolonizace Japonci mučili Korejce. Exposice byla velmi působivá, bohužel se ale uvnitř nesmělo fotit, tak toho ve fotkách moc neuvidíte. Krátkou procházkou městem (a Reného skuhrání) jsme se dostali až k místní turistické atrakci číslo jedna – paláci Changdeokgung. Prohlídka byla možná jen s průvodcem, tak jsme v davu prošli celým areálem a prohlíželi si budovy paláce, které vypadaly jedna jako druhá. Za palácem prohlídka vedla do tajné zahrady, kde bylo vidět, že jsme ve chladnější části světa než Japonsko – stromy už byly pěkně obarvené.

Při další cestě městem jsme se upsali proti porušování lidských práv v Číně, někteří nakoupili hůlky, viděli sochu místního slavného generála a několik altánů mezi mrakodrapy. Celkem náhodou jsme narazili na potok Cheonggyecheon – uměle upravené koryto potoka a místní promenáda.

Hlad začínal být čím dál tím větší a tak jsme zalezli do první restaurace, která se nám líbila. Bohužel schopnost personálu domluvit se jakýmkoliv jiným jazykem než korejštinou byla nulová, tak jsme zase v zápětí vylezli a navštívili vedlejší podnik, kde přecijen angličtinu někdy slyšeli a podařilo se nám objednat další maso na pečení. Tentokrát to bylo levnější a lepší než v pátek, ale za to byl mnohem větší boj s obsluhou.

Nočním Soulem jsme pak došli až k lanovce, která nás vyvezla k Soulské věži, kde nás nahoře na rozhledně okamžitě upoutal nápis směřující nás k Bratislavě. Bohužel Praha tam nikde nebyla. Pokochali jsme se nočním Soulem a vydali se opět poznávat místní noční život. Tentokrát nás Honzík zatáhl do salza klubu, kde si pěkně zatancoval. Potom co zavřeli jsme se chtěli přesunout do dalšího taxíkem, ale cestou taxikář zjistil že mají zavřeno, tak jsme mu dali polovinu domluvené částky (20000 Wonů) a nechali se odvézt zpět. To jsme ještě nevěděli jak je zde taxi levné a jak moc jsme prodělali. Protože pak jsme šli pěšky domů a nakonec si vzali další taxík, který nás přišel už jen na 2500.

V neděli nás v Soulu čekala už jen cesta na letiště, tentokrát za světla tak jsme mohli obdivovat místní mrakodrapy a olympijský stadión. Po přeletu do Tokya jsme se s Honzíkem rozhodli nejet ještě do Nagojy, ale trochu si prohlédnout Tokyo, když už tu jsme. Hned před hlavním nádražím se před námi tyčily mrakodrapy a za chvíli jsme už byli u císařského paláce. Dovnitř se nemůže, protože tam stále pobývá císař, tak jsme si aspoň prošli park s trávníkem, který vypadal jak umělý a vyfotili se na místě kde tak činili všichni. Pak už se pomalu začalo smrákat a my, po krátké cestě metrem (které vypadá nekonečně dlouhé), jen tak bezcílně bloumali po Tokyu a o půl deváté nasedli na Šinkanzen, který nás za hodinu a čtyřicet minut dovezl do Nagoji.

Na to, že na každém rohu vidíme reklamu na místní Dragons, jsme si už zvykli. Dnes ovšem místní miláčci hráli zápas a tak kdo nemohl na stadión, vzal za vděk i podlahou v obchodním domě. Těm méně šťastným muselo stačit i místo za výlohou. Ale to nijak nemírnilo potřebu fandit a nadšení, které propuklo v okamžiku, kdy se některému z Dragons podařilo skórovat.

Více fotek z noční procházky je v mém albu.

Dnes jsme se náhodou na poslední chvíli dozvědeli o přednášce Richarda Stallmana a samozřejmě jsme na ní nemohli chybět. Protože naše informace o programu byly poněkud skoupé, tak jsme stihli i předchozí přednášku v japonštině o historii svobodného softwaru v Japonsku. Z toho mála co jsem porozuměl jsem měl pocit, že by mě to nebavilo ani anglicky :-).

Pak už přišel Stallman a začal poutavě vyprávět výhody svobodného software, chvíli se obouval do Microsoftu, jindy zase do Apple nebo do Bushe. Na závěr se převtělil v božstvo Emacsu, ale uklidnil nás, že používáním Vi se nedopouštíme hříchu.

Tento víkend se v Nagoji konal festival u příležitosti založení města. Sice to není kulaté výročí (400 let budou slavit až v roce 2010), ale přesto to byla velkolepá akce. Po oba dva po městě chodily průvody, sobotní byl v podstatě jen menší variantou toho nedělního. Kromě toho bylo v parku a Oasis 21 spousta doprovodných akcí, které jsme skoro žádné nestihli.

Dnešní průvod zahájily svým příjezdem historické vozy Dashi s loutkami. Na křižovatce před radnicí museli zahnout, což u tohto vozidla znamená zvednout a otočit do správného směru. Někteří účinkující se už zde předváděli a místo otočky o 90 stupňů předvedli obrat o 270, čímž si vysloužili aplaus od početného publika. Jiní se zase zvedáním nezatěžovali a prostě vůz otočili i za cenu nesmazatelné stopy na silnici. Vozy se poté srovnaly před tribunu s místní honorací a starosta slavnostně průvod zahájil vypuštěním hejna bílých holubic.

Každý vůz (resp. jeho vedoucí) byl obdarován lahví saké a pak již následovalo hudební a loutkové představení v podání osazenstva každého z vozů. V komentáři jsme se dozvěděli z jaké části Nagoji ten který vůz je a jak je starý (nejstarší je z roku 1658, nejnovější z roku 1952). Po představení se vozy opět otočily do směru jízdy (tentokrát je někteří nesli ještě déle) a vydaly se na další pouť do města.

Další částí průvodu byla vozítka pro Kaguru, což je starý hudební a taneční styl. Následovalo další předání lahví saké a krátké hudební představení. Možná bylo i taneční, ale to jsem neviděl :-). Vozítka pak následovala své předchůdce na cestě do města a po cestě se děti střídaly ve hře na bubínky.

Následovala krátká přestávka, kterou jsem využil k přesunu na druhou stranu, která byla volnější. Cestou jsem potkal cyklisty připravující se na představení, které ještě uvidíte. Mezitím začaly chodit dětské průvody, které nesly nejrůznější modely, třeba takovýto dům z plechovek od piva nebo hadrový šinkanzen.

Po dětech přišly mažoretky s městkými hudebníky. Ti zahráli nějaký místní hit na podporu obnovy části hradu zničené za druhé světové války a jeden z nich pak převzal prapor města a za doprovodu ostatní odpochodoval směr Sakae.

Následovala trochu oficiálnější část průvodu, kdy se předvedli oficiální představitelé partnerských měst, většinou v pěkně nablýskaných veteránech. Nyní již přišla řada na cyklisty, které už jsem jednou potkal a až na jeden pád se jejich představení obešlo bez komplikací. Tímto začala část průvodu, ve kterém se předváděly místní školy.

Zbytek průvodu už byl stejný jaký jsme viděli v sobotu, ale přecijen jsem měl o trochu lepší místo, tak jsem zhlédl více představení. První část byly květinové vozy s tanečníky a hudebníky, ale po nich již přišel zlatý hřeb celého průvodu – průvod tří feuduálních panovníků. Bohužel vám nejsem schopný říct který je který :-). Nicméně panovníci nám spolu se svým doprovodem předvedli několik bojových ukázek, při kterých nebyla nouze o kouřové efekty a hromady mrtvol. Celé to bylo proloženo hudebníky a princeznami (pokud chcete některou z nich pokat, stačí zajít do místního obchodního domu, který je všechny dodal :-)).

A ihned po odejití posledních účastníků a diváků průvodu byla připravena uklízecí četa uklidit cokoliv co by snad po průvodu mohlo zbýt.

PS: Pokud by vám tento výběr fotek nestačil, můžete si prohlédnout kompletní album.

Dneska jsem cestou do práce fotil, tak se můžete podívat co všechno tu můžeme potkat. Začínáme samozřejmě u nás doma a projdeme kolem hospůdky na růžku. Cestou nejspíš potkáme někoho jak zametá, protože to je přece po ránu nejdůležitější činnost. Na každém rohu člověk narazí na automaty s pitím, kterým René nikdy neodolá a hledá zde svůj oblíbený Match (ten zde najdete v tom nejvíc napravo). Několikrát na nás také vykoukne místní televizní věž, která tvoří jakousi dominantu části Nagojy, kde žijeme.

Protože tu spousta lidí jezdí na kolech, tak jich všude postávají mraky. Kéž by to tak bylo i v Praze. Na parkování aut už tolik místa nezbývá, tak není jiná možnost než je naskládat do obrovských parkovacích domů, kde vám při vyjíždění pomůže točna, aby se nemuselo dlouho couvat.

Místní pracovní zvyky jsou občas trochu překvapivé, třeba u každé stavby najdete alespoň jednoho člověka, který je připraven řídit dopravu nebo chodce v okolí, kdyby to náhodou bylo potřeba. Proto také obyčejná uzavírka části silnice znamená nutnost zaměstat spoustu lidí. Zato stavby tu rostou velmi rychle, třeba tahle ještě vůbec nebyla vidět, když jsme sem přijeli…

Cestou ještě potkáme kadeřnitví, které se tu pozná podle rotujícího tříbarevného sloupu, chrám schovaný mezi mrakodrapy a Lawsona, kam nám právě přivezli obědy v modrých bednách. To už jsme ale u práce a já hned po vchodu do kanceláří musím odložit foťák, abych o něj náhodou nepřišel.

Kolegyně Christiana slavila včera narozeniny a tak jsme vyrazili poznat místní nejoblíbenější zábavu – karaoke. Náhodně jsme vybrali jeden z domů plných karaoke místností a po trochu komplikovanější domluvě jsme nakonec skončili v místnosti v pátém patře s výhledem na ruské kolo. René a Honzík se ujali zkoumání techniky a už po chvíli nám byli schopní něco pustit mačkáním tlačítek na hlavní karaoke bedně. Během večera jsme se ještě naučili používat dálkové ovládání, takže se pouštění písniček celkem zjednodušilo. Většinu toho odzpívali Alex, Igno a Marco, ale zábava byla dobrá i přes vysoké ceny pití (pivo za 650¥).

Já fotky nemám a ostatní je zatím nezveřejnili, takže na obrázky si musíte počkat.